Obecní úřad Komárov
Podvihovská 16
Opava 9-Komárov 747 70

Tel: 553 794 131
E-mail: info@komarov.cz

Úřední hodiny
Pondělí a středa 15.00 – 17.00

Vaše připomínky a náměty k webu MČ Komárov, případně informace, které byste chtěli na těchto webových stránkách zveřejnit, zasílejte na emailovou adresu: web@komarov.cz. Děkujeme.

Osobnosti

I přesto, že v Komárově žije necelých patnáct stovek obyvatel, i zde žila a žije spousta význačných osobností. Z těch stále žijících jmenujme Valentina Ondřejka, z těch zesnulých třeba Čeňka Říčného nebo učitele Karla Hřivnáče.

Valentin Ondřejek loni oslavil osmdesátku

7. června se dožil kulatého jubilea další ze slavných komárovských rodáků Valentin Ondřejek, původním povoláním řezník-uzenář, mimo jiné sportovec, který po roce 1989 patřil k těm, kteří v naší městské části vzkřísili tradice Orla. „V roce 1941 jsem chtěl odejít do učení, vzhledem k válce to nebylo možné,“ vzpomíná Valentin Ondřejek. Vzhledem k tomu, že pocházel z řeznické rodiny, byla volba jeho budoucího povolání poměrně jasná. „Během války jsem se vyučit jinde nemohl, zůstal jsem tedy doma a i když už jsem se řemeslu v podstatě učil, tak v dokumentech jsem měl napsáno pomocný dělník v zemědělství. Jinak to tehdy udělat nešlo,“ vysvětluje. Teprve po skončení války mu bylo dopřáno navštěvovat patřičnou školu a již na podzim roku 1945 úspěšně složil zkoušky. „Byl jsem doma a společně se strýcem Lojzou jsme provozovali řeznictví,“ doplňuje Ondřejek. Jenže doba nejen klasické řeznické profesi nepřála. Únor 1948 znamenal pro všechny živnostníky katastrofu. „Nás úplně nezlikvidovali, nechali nám obchod, museli jsme ale do něj dodávat maso z Opavy,“ říká Ondřejek, který začátek padesátých let strávil na vojně. Měl však štěstí – první měsíce trávil v Opavě. Když se v roce 1951 vrátil do rodné vsi, tak řeznictví ještě nějaký čas existovalo, nicméně ne nadlouho. „Po absolvování vojenské služby jsem se oženil. Obchod jsme brzy museli zavřít, a proto jsem odešel pracovat na jatky do Opavy,“ říká Valentin Ondřejek. Tam poté vydržel Dlouhých třicet šest let. Dvanáct let pracoval jako bourač masa, následně přešel do vařené výroby. Vedle své profese se věnoval i soukromým zabíjačkám. Tomuto koníčku se věnoval aktivně až do roku 1997 a porazil dvě tisícovky prasat.

o, že pan Ondřejek zůstal tak dlouho v dobré kondici, bylo z důvodu nejen spokojeného rodinného života (má čtyři dcery, devět vnoučat a šest pravnoučat), ale také sportu, kterému se věnoval. „Od šesti let jsem byl členem Orla, závodně jsem hrál například hokej,“ říká pan Ondřejek, a vzpomíná na památné finále okresního přeboru, kdy Slovan Komárov měl jedinečnou šanci postoupit až do přeboru krajského. „Tehdy jsme se střetli s Horním Benešovem. Rozhodovalo se až ve třetím zápase a ten jsme prohráli o jeden jediný gól.“

Po roce 1989 byli Ondřejek společně se svou manželkou těmi osobami, které se v Komárově zasloužili o znovuzaložení Orla, který byl po roce 1948 zakázán. Jeho manželka byla dvanáct let starostkou, on působil jako jednatel a pokladník. Dnes je pro pana Ondřejka největší radostí rodina, ze které jedna z dcer zdědila zčásti jeho profesi. „Na řeznické povolání mi zůstaly vzpomínky, ale také bolavé klouby,“ říká. Popřejme touto cestou panu Ondřejovi do dalších let hodně zdraví, spokojenosti a radosti ze života.
I pětku uměl dát s grácíí, říká dcera o panu Karlu Hřivnáčovi

Když se řekne Karel Hřivnáč, spoustě lidí se vybaví dvě slova: pan učitel, ať se to týkalo přímo jeho povolání nebo pěveckého sboru v Komárově, který řídil více než čtyři desetiletí.

„Ne náhodou jsme mu vždy říkaly pane učiteli, byla to prostě osobnost,“ vzpomíná s úsměvem Drahomíra Kozárková, která v pěveckém souboru působila dvacet let. Jeho výjimečné pedagogické mistrovství bylo do značné míry ovlivněno obyčejným lidstvím, které dokázal ostatním předávat. „Za dobu působení ve sboru nás pan učitel naučil spoustu lidových i umělých písní a především v nás vypěstoval lásku k nim tak, že jsme zpívaly nejen hlasem ale i srdcem. Někdy stačil jeden jeho pohled, abychom pochopily, jak reagovat. Vždy ovšem zachovával klid a rozvahu, nikdy nemusel zvyšovat hlas. Dokázal nás natolik stmelit, že jsme i dnes ochotny pomoci jedna druhé. I po letech, kdy sbor již nefunguje, se pravidelně scházíme u příležitosti výročí narozenin pana Hřivnáče,“ doplňuje Kozárková, která se aktivně účastnila i posledního koncertu na podzim v roce 1991.

Jaký byl ve sboru, takový byl i ve škole. „Byl hodně přísný, obzvlášť na mne, ale spravedlivý. Stále z něj vyzařoval klid a pochopení pro druhé,“ říká dcera Miroslava Hloušková. „ Dalo by se říci, že i pětku dokázal dávat s grácií, nikdy se nesnažil žáky ironizovat nebo ponižovat,“ dodává dcera, která se posléze vydala v otcových pedagogických stopách. „Původně jsem učit nechtěla, vystudovala jsem strojařinu, ale po několika letech jsem přece začala působit na střední škole,“ říká pedagožka, která v současné době ještě externě učí na Slezské univerzitě v Opavě. Učitelkou je také její dcera. „Učitelkou byla také maminka,“ nezapomíná doplnit Miroslava Hloušková.

Pan Karel Hřivnáč se učitelskému povolání věnoval více než padesát let, působil mj. na škole ve Velkých Hošticích, na měšťance v Opavě- Kylešovicích, na osmileté střední škole na Riegrově ulici (kde s ním společně učil třeba Vladimír Mařádek nebo Miloš Kačírek) nebo na ZŠ na Leninově ulici (dnešní Englišova). Jeho nejoblíbenějším předmětem byla matematika, vedla toho řídil již výše zmiňovaný sbor, sám zpíval v Pěveckém sdružení slezských učitelů, rád včelařil a chodil po horách. V letošním roce by se dožil devadesáti let.
Čeněk Říčný: Plakáty na fotbal kreslí šedesát let

Jeho výtvory se chlubí v Komárově, Suchých Lazcích nebo v Pusté Polomi Takřka šest desítek let. Přesně tak dlouho lákají fotbalové fanoušky na zápasy v Komárově plakáty, které kreslí Čeněk Říčný.

„Hrával jsem v Komárově fotbal krátce po válce. Tehdy jsem také začínal kreslit plakáty na zápasy,“ svěřil se Čeněk Říčný, který v letošním roce oslaví kulatých osmdesát let. „V tehdejší době jsem kreslil také pro komárovský hokej a na různé společenské akce,“ doplnil Říčný.

Kreslení mu šlo již od první třídy, na žádnou uměleckou školu jít nechtěl. Vychodil měšťanku a své kreslířské umění zdokonaloval především během svého působení v třebovické elektrárně, kde pracoval dvacet dva let v propagaci. „Dneska už jsou kopírky, takže stačí na každý zápas udělat jeden plakát, tehdy ale nebylo výjimkou, že jsem kreslil na jedno utkání třeba deset exemplářů,“ řekl s úsměvem Říčný, který kromě fotbalu hrával aktivně i hokej. Fotbalové kopačky pověsil na hřebík až ve čtyřiačtyřiceti letech.

Komárovský rodák zůstal místnímu sportu věrný, i když se odsud na dlouhou dobu odstěhoval a přestěhoval se zpátky teprve před nedávnem. Vedle sportovních plakátů z jeho dílny pochází také nápis na komárovské orlovně nebo obrázek čmeláka na budově poblíž železničního přejezdu na Ostravské ulici.